Kolaps kubánské energetické soustavy je varováním pro Evropu
Ceny PHM se blíží padesátikoruně za litr. Katastrofa, přímo apokalypsa, že. A teď si představte, že žijete třeba v Indii nebo v zemích Jihovýchodní Asie. Podle dat Mezinárodní agentury pro energii (IEA) na kontinent směřovalo 82 procent ropy a plynu vyváženého přes Hormuzský průplav. Nyní vlády řady zemí nařizují úředníkům pracovat z domova, zkrátily pracovní týden či například zastavily prezenční výuku na univerzitách. V Indii, která odebírala něco přes polovinu zemního plynu od Kataru a SAE, zkolabovalo celé průmyslové odvětví. Po zavření keramiček v Gudžarátu prý zůstalo 400 tisíc lidí bez příjmu.
No a teď si zkuste představit zemi, která je na černém zlatu závislá téměř beze zbytku. Tak, že v důsledku jeho nedostatku nekolabuje jen jedno průmyslové odvětví, ale celá země. Kubánci jsou sice na mnohahodinové výpadky elektřiny zvyklí, ale tři po sobě následující blackouty zahrnující celý ostrov a trvající přes 24 hodin, to je jiné kafe. Ve městech nebezpečně vázne zásobování léky a potravinami, ale i pitnou vodou, zatímco se v ulicích hromadí odpadky, protože popelářské vozy s prázdnou nádrží nevyjedou. Veřejná doprava je tvrdě omezena stejně, jako například neaktuní lékařská péče.
Vše začalo útokem Trumpovy administrativy na Venezuelu, která desetimilionovou zemi zásobovala přibližně 35 000 barely ropy denně, tedy pokrývala zhruba polovinu spotřeby této suroviny na Ostrově svobody. Američané přitom tankery plující touto částí Karibiku odchytávají už několik měsíců. Jen letadlová loď USS Gerald R. Ford, vlajková loď úkolového uskupení zřejmě čítajícího 12 až 16 plavidel, prý za pouhé čtyři týdny kolem přelomu roku zadržela šest tankerů.
Jak tvrdí Reuters, od ledna Američanům mezi prsty proklouzly jen dvě menší lodě na ostrov, kde se vyrábí přes 83 procent elektrické energie z ropy a 13 procent ze zemního plynu, alespoň podle dat IEA agentury za rok 2023. Plyn Kuba dovážet nemusí, její spotřebu ropy však tamější těžba pokryje jen z asi dvou pětin. Pokud tedy nebereme v potaz pohonné hmoty, musí Kubě chybět zhruba třetina veškerých zdrojů potřebných pro výrobu elektrické energie.
Dalším z důvodů nedávných pohrom je žalostný technický stav sedmi kubánských elektráren. Když byla největší z nich loni v září kvůli opravám odpojena, náhle chybějících 2 GW výkonu způsobilo několikahodinový výpadek ve více než polovině země. S tím, že po jejím odstavení už vyrábělo jen 7 z celkem 16 elektrárenských bloků na ostrově. Soustředěná snaha o jejich částečné nahrazení distribuovanými zdroji, jako jsou malé elektrárny vytvořené spojením několika generátorů na naftu nebo zemní plyn, se teprve rozjíždí.
A obnovitelné zdroje? Podíl OZE na energetickém mixu země činí 4 procenta, z nichž více než polovina připadá na biomasu a třetina na solár. Údaje se různí stejně, jako není jasné, která z budovaných FVE již je či není v provozu, na ostrově by se ale mělo nacházet něco kolem 50 solárních parků s instalovaným výkonem kolem 1200 MW. Což je zhruba dvojnásobek instalovaného výkonu FVE připojených do české sítě jen za loňský rok.
Přestože jsou tamější rámcové podmínky velmi odlišné od těch našich a Kuba tak představuje poněkud extrémní případ, její situace ukazuje, kam až může závislost na fosilních zdrojích odjinud zajít. I nám mohou geopolitické otřesy zaškrtit dodávky fosilních zdrojů energie, ale proč ne také čipů nebo lithium-iontových akumulátorů. Lze tak očekávat další vlnu myšlenkového obratu k energetické soběstačnosti i relokalizaci průmyslové výroby.
Tento trend správně předpověděl zesnulý český ekonom Milan Zelený, máme tak na co navazovat. V energetice jsem tuto potřebu po začátku války na Ukrajině pracovně pojmenoval přechodem z “ESG” na “ESSG”, kde přibylo S jako security. Neboli nejde jen o emise CO2, ale
zejména o původ primárního zdroje energie. Tímto směrem by se opět měla posunout česká i evropská energetická politika.
