Na Ukrajině se rodí nová energetika a my můžeme být u toho
Ruské útoky na energetickou soustavu Ukrajiny, zejména na centrální zdroje výroby tepla a elektřiny a na elektrickou distribuční síť, způsobují pro běžného Čecha těžko představitelné utrpení. Skutečná čísla zveřejní úřady až na jaře, jen dosavadní počet obětí Ruskem způsobeného „chlodomoru“ však analytici odhadují na zhruba dvě stovky. Ovšem jakkoliv cynicky to zní, ruská agrese zároveň vede k výrazné modernizaci ukrajinské energetiky, ze které si můžeme leccos vzít i my.
Země, která ještě za rok 2022 vyvezla něco přes 6 TWh elektrické energie, byla za letošní leden nucena importovat 900 GWh elektřiny, meziměsíčně o dvě pětiny více. Na vrcholu současné krize chybělo Ukrajině zhruba 6,3 GW výkonu, což odpovídá více než 11 milionům domácností bez proudu. V polovině února tento deficit klesl na 4,2-4,5 GW také díky tomu, že ukrajinští technici nasazují životy při opravách zařízení, na která Rusové útočí opakovaně podobně, jako na záchranáře po zásahu bytového komplexu.
Ze sovětských časů do 21. století
Proto se Ukrajina nejen snaží udržet v chodu, co se dá, ale zároveň rozjíždí přestavbu svojí energetiky směrem k decentralizaci. Hlavní důvod je nasnadě – velkou elektrárnu lze rojem dronů či střelou s plochou dráhou letu jen těžko minout a její vyřazení z provozu zhasne světla v celém regionu. Nehledě na to, že i jen provizorní opravy klíčových komponent velké elektrárny trvají dny až týdny, zatímco solární panel je vyměněn za chvíli a za zlomek nákladů. Po ekonomické stránce pak cena jedné rakety může kupříkladu převyšovat cenu jednoho kontejneru s kogenerační jednotkou, která ze zemního plynu účinně vyrábí teplo a elektřinu současně.
Ukrajina proto sází na malé lokální zdroje včetně modulárních plynových turbín o výkonu nízkých desítek megawattů, zatímco podíl OZE na energetickém mixu má stoupnout z hodnot kolem 15 procent na 27 procent v roce 2030. A to včetně v Česku tolik démonizovaných větrných elektráren, jejichž instalovaná kapacita se má oproti roku 2022 (minus VTE, které zůstaly na okupovaných územích) zesedminásobit na 6,2 GW. S tím, že podle ukrajinských zdrojů je již nyní „v pajplajně,“ tedy alespoň ve stádiu plánování, 7 GW instalovaného výkonu z větru.
„Konvenční“ zdroje, zejména v podobě nyní prakticky nepostradatelných kogeneračních jednotek, OZE a akumulaci Ukrajinci kombinují v rámci lokálních mikrosítí, jako ve Vinnycké oblasti, a vznikají smělé plány přestavby přenosové i distribučních sítí směrem k tomu, čemu říkáme Smart Grid. Například společnost DTEK chce v Kyjevské oblasti vybudovat rozsáhlou chytrou síť za 2,4 miliard eur, která bude zahrnovat 20 tisíc kilometrů nových podzemních i nadzemních vedení, 250 rozvoden, 6 000 transformátorů a skoro milion inteligentních elektroměrů. Pilotní projekty tohoto druhu se již rozbíhají například v Mykolajivské oblasti.
Kdopak to asi zaplatí
Ukrajina se však v prvé řadě musí věnovat obnově stávající infrastruktury, jejíž přestavba navíc stojí ohromné peníze. Jen prostřednictvím Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) již EU vyhradila přes 3,3 miliardy eur na rekonstrukci a modernizaci ukrajinské energetiky. Do Evropskou komisí a ukrajinskou vládou zřízeného Fondu podpory energetiky Ukrajiny (UESF) přitom vkládají nemalé prostředky i vlády členských států, z celkového objemu více než 1,8 miliard eur přiteklo 557 milionů jen z Německa. Mezi další štědré donory patří severské země či Nizozemsko, Česko do fondu nepřispívá.
Ovšem byť je Unie s odstupem největším „sponzorem“ ukrajinské energetiky, nemůže zaplatit všechno. Masivní přestavbu energetiky uprostřed válečné vřavy, která má zastínit i německou Energiewende, musí financovat také soukromí investoři. Ti se ovšem, zvlášť v daných podmínkách, neobejdou bez garancí ze strany státu. Odpovídající legislativní mechanismy Ukrajina již zavedla, včetně postupného přechodu na systém FIP, tedy vyplácení výkupních bonusů provozovatelům OZE. Ukrajinský stát také podporuje domácnosti v opatřeních vedoucích k energetické soběstačnosti.
To všechno ale jsou řekněme standardní nástroje, které samy o sobě žádnou revoluci nezpůsobí. Ukrajina navíc má stále ještě rezervy, co se regulačního prostředí týče – legislativní rámec podpory OZE a kombinované výroby elektřiny a tepla v EU také nevznikl přes noc. Panují pochyby o efektivitě a poctivosti ukrajinské státní správy, zatímco tamější energetický trh připomíná rigidní oligopol, jaký známe do značné míry i z Česka. Investoři se tak do výstavby plynových lokálních zdrojů a OZE ve válkou zkoušené zemi jen tak nepohrnou.
S tím může EU pomoci zřízením a spolufinancováním nových mechanismů, například fondu, který by zaručoval investorům návratnost jejich investic. Unie také může ukrajinským bankám poskytnout záruky a pojišťovací mechanismy, které jim umožní takové projekty úvěrovat. A v neposlední řadě může sedmadvacítka záměry směřující k energetické soběstačnosti Ukrajiny kofinancovat přímo. Vše samozřejmě tak, aby tato opatření držela evropským firmám vrátka na ukrajinský trh co nejvíce otevřená.
Unie přitom může přispět také svojí expertízou na poli integrace decentralizovaných zdrojů a výstavby chytrých sítí. Nové technologie totiž vyžadují nové normy a standardy i odpovídajícím způsobem vyškolené specialisty. Pokud se výše popsané podaří realizovat, Ukrajinci budou za nás v praxi válečného konfliktu zkoušet nové koncepce a postupy, které my si pak okoukáme podobně, jako novou podobu válčení na bojišti saturovaném drony. V nastupující době geopolitické nestability se nám tyto ukrajinské zkušenosti ještě můžou velmi hodit.
