Co Vláda může a co má dělat ohledně stoupajících cen pohonných hmot? Hlavně nic na způsob slovenského bizáru
Probíhající monitoring marží čerpacích stanic nápadně připomíná postup Fialovy vlády před přesně čtyřmi roky. I v tom ohledu, že kontrola 2530 čerpacích stanic zjistila jen toliko, že pro strach z odlivu zákazníků čerpadláři svoje marže snížili pod obvyklou úroveň. Stanovení fixních marží, k jakému přistupuje nebo o něm uvažuje několik unijních zemí, tedy u nás alespoň v tuto chvíli nedává smysl. A celkově má tento monitoring stejně minimální efekt, jako měl na jaře 2022.
Fialova vláda svého času navíc zrušila povinnost přidávat biosložky, což bylo úplně nejlepší opatření ze všech. Totiž pro svoji absurditu vzhledem k tomu, že distributorům pohonných hmot umožňovalo nahradit levnější surovinu tou dražší. Nehledě na to, že distributory nevyvazovalo z povinnosti biosložku přidávat na základě zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Třetím opatřením z jara 2022 pak bylo osvobození dopravců od silniční daně, které ovšem zvyšování maloobchodních cen všeho nezabránilo.
Plnú nie, pán šofér
Babišová vláda zatím postupuje překvapivě racionálně, zejména ve srovnání s jí blízkými vládami v Maďarsku a na Slovensku. V zemi pod Tatrami lze nyní tankovat jen přímo do nádrže nebo do nanejvýš deseti litrového kanystru za maximálně 400 eur. To odpovídá čtvrtině až pětině nádrže kamionu, který tak musí častěji tankovat a třeba u dražších čerpacích stanic, na kterých by jinak nezastavoval. Slovenským dopravcům to bohatě vykompenzuje o 14 procent levnější nafta, zahraniční však musí počítat s vyššími náklady.
Dvojí ceny ve stylu restaurací devadesátkové Prahy se uplatňují na základě SPZ, kterou někde kontrolují pohledem ke stojanům, jinde si na kase vyžádají technický průkaz. Bezobslužné čerpací stanice mají smůlu, musí zavřít. Zároveň se množí zkazky o tom, že někteří pumpaři prodávají bez ohledu na SPZ či 400 eurový limit. Rozlišování zákazníků z pochopitelných důvodů vadí Evropské komisi, která je kritizuje podobně, jako stejný postup Orbánova Maďarska v roce 2022.
To se letos raději rozhodlo pro zastropování cen benzínu na zhruba 37 korun a nafty na něco přes 38 korun. Dotování cen paliv již oznámilo také Chorvatsko a v omezené míře Řecko, zatímco Rumunsko jde cestou snižování marží, k čemuž se chystá i Rakousko. Němci zase omezují rychlost, s jakou smějí čerpací stanice zdražovat, totiž jen jednou za den, přesně v poledne. A co z toho má či nemá, může nebo nemůže dělat česká vláda?
Na čí úkor
Ta zatím ústy ministryně Schillerové odmítá snížení DPH na pohonné hmoty s argumentem, že nelze každý týden měnit výši zdanění kdečeho jenom proto, že se zrovna něco děje na trzích. Doufejme, že Vláda nepřistoupí ani na zastropování cen, opatření stejně líbivé, jako drahé. Tedy pokud je obchodníkům kompenzováno z veřejných peněz, což Orbánova vláda svého času hrubě podcenila. Dovoz benzínu a nafty do země se v důsledku propadl tak, že když Maďarsko koncem roku 2022 zastropování zrušilo, ceny okamžitě vylétly nahoru o deset korun.
Omezování trhu zkrátka nebývá tou nejefektivnější cestou. Bylo by lepší vzít to z opačného konce, tedy subvencemi podpořit domácnosti? To lze například prostřednictvím voucherů na pohonné hmoty pro sociálně slabé, jaké ve Spojených státech rozdělují některé municipality či neziskovky. Ostatně Řecko nyní chystá digitální tankovací karty nabité 50 eury, respektive 60 eury pro obyvatele ostrovů, které na základě jejích příjmů obdrží zhruba tři čtvrtiny domácností. Ovšem spolu s ostatními opatřeními chce Řecko na zmírnění dopadů krize vydat 300 milionů eur neboli 7,3 miliard korun. Díru v rozpočtu má pomoci zalepit vyšší zdanění výher z online sázení.
Pokud se náš kabinet rozhodne být srovnatelně velkorysý, měl by také řešit, kde ušetřit nebo vybrat víc na daních. Dosavadní zdrženlivost vlády raději zatím nechvalme, protože potřeba zasáhnout bude v čase narůstat, dokud se energetické trhy neuklidní na delší dobu. Bohužel na rozdíl od elektřiny jakožto domácího zdroje, kde máme v Česku řadu nástrojů ať už tržních či regulatorních, abychom změnili celý rámec k lepšímu, u nafty a benzínu máme po ruce jen „záplaty.“
Nejlepší tedy patrně bude situaci přečkat, v krajním případě cíleně podpořit pouze sociálně nejvíce zasažené domácnosti či části byznysu. V mezičase se můžeme znovu zamyslet nad tím, zda něco nelze v delším horizontu udělat i se závislostí Česka na derivátech ropy. Tím se prostřednictvím elektromobility vracíme k elektroenergetice. Masivní příklon k elektromobilitě se nám ale vyplatí až tehdy, když budeme mít zajištěné bezemisní zdroje, silně konkurenční trhy, funkční regulaci a koncept elektromobility, který bude těžit z levných cen elektřiny v čase a místě.
